Rozhovor s Radkem z kapely Nežfaleš a jedním ze spoluautorů této rubriky jsme sestavili z Vámi zaslaných otázek, za které děkujeme! Nežfaleš právě vyšla nová deska pojmenovaná „Pár lacinej triků“ a jak to vypadá je to víc jak vyrovnaný nástupce jejich výborného debutu „Ber dokud dávám“.
Právě teď vychází tvoji kapele Nežfaleš nová deska. Prozraď pro neznalé, jak vlastně takový proces od složení písniček, až po CD zabalené v krabičce probíhá..
No ono je to vždycky trošku jiný, ale budu teda mluvit konkrétně o naší nový desce „Pár lacinejch triků.“ Někdy v září 2008 jsme si řekli, že zase začneme něco páchat ve zkušebně. Měli jsme tou dobou radost z úspěchu našeho předchozího cd a taky poměrně čerstvě novýho kytaristu Degiho a to pak je chuť do nový tvorby velká. Zhruba rok a půl jsme tedy různě mezi koncertama dávali do kupy repertoár, všechno vlastně vznikalo ve zkušebně, páč Degi je na to, aby něco přinesl z domova moc línej (smích). Občas jsem se ani zkoušek nezúčastňoval, což mi vůbec nevadí a klukům to šlo i líp a nahrávali jsme na takovej můj starej kazeťák oldschoolově na kazetu pěkně ve svahilštině a já pak na to po hospodách psal texty. Po hospodách píšu texty už od desky „..Jak za války“ a tím, jak si při tom nemusím na nic brnkat, tak se jen tak koukám, popíjím a ono to vždycky přijde. No a když bylo 11 pecek hotovo, zbýval asi měsíc do studia a my si to ještě jednou u No Side ve zkušebně všechno nahráli a rozdali si kazety, Degi si aspoň načrtnul sóla a pak přišel Den D a my v půlce ledna 2010 naběhli do nám dobře známýho pražskýho studia 3Bees a pustili se do toho. Samotný nahrávání probíhalo podle plánu, jen míchačka se táhla asi měsíc a půl utrpení a babrání se v tom, ale výsledek opět stojí opravdu za to. Děkujeme klukům ze studia. No pak už jen náš kámoš Jimba dodělal obal, poslalo se to celý Ceckovi a máme zase na chvíli pokoj (smích).
Na novém CD je taky písnička, kde zpíváte o Bettie Page. Kdyby jsi s ní mohl někdy strávit 24 hodin, co by jste spolu dělali?
Hahaha – dobrá otázka(smich). No já už jsem to vlastně naznačil v tom textu tý písničky. Vzal bych jí na večírek a pak k rodičům na nedělní oběd…možná bych jí i vzal někam na výjezd na náš koncert. No a muselo by taký dojít na nějaký to svazování a na závěr bych si od ní nechal naplácat (smích).
Často máš také v textech narážky na drogy.. Máš s nimi nějaké zkušenosti?
No nevím jestli často, něco se možná sem tam objeví, páč mě to vždycky zajímalo, ale hlavně v tý rovině pozorovatelský, takový ty příběhy, co to s kým dělalo a mám rád, když to pak končí happyendem. Samozřejmě nějaký ty choutky byly, ale zároveň zatím vždycky převládl takovej ten pud sebezáchovy. Navíc mám pocit, že zrovna mě by to asi nic moc nepřinášelo, třeba ze zkušenosti, kdy jsme hráli víkendovej dvoják na Moravě s jednou nejmenovanou kapelou a dali jsme si po první show houbičky. Zatím, co někteří kolabovali smíchy a dokázali stát dvě hodiny v koutě a chechtat se, já žádnou mega veselost nepociťoval. Nerozuměl jsem tomu a chtěl jsem to prokopnout druhý den, kdy jsme se stavovali na oběd při přejezdu na druhou štaci. Zkonzumoval jsem na doporučení distributora několik hrstí houbiček, s tím, že tohle už mě musí fakt rozsekat. Kluci z kapely se báli o večerní koncert, ale nestalo se vůbec nic, jen jsem asi hodinu chrápal cestou v dodávce, což ale přičítám celkový únavě.
Vím, že kromě textů píšeš sem tam i nějaké povídky nebo básničky prozraď o tom něco víc..
Básničky nějak ani ne, to jsem jen sem tam napsal něco holkám 🙂 A k povídkám jsem přišel jako slepej k houslím. Kdysi jsem měl sice takový pochybný touhy, napsat nějaký literární útvar, ale nikdy jsem se nedostal dál, než za první stránku, páč mě to přestalo vždycky bavit. No a po letech mě zničehonic oslovil undergroundový nakladatel Dave Skořepa, který mě na základě toho, že znal Nežfaleš a líbily se mu moje texty, oslovil, ať napíšu něco do jeho prvního knižního sborníku „Smradi, kterejm všechno vadí,“ který se skládal z různých rozhovorů a tvorby punkových a undergroundových osobností. Slíbil jsem mu teda, že jo a pak to stále oddaloval, až se blížil termín odevzdání a já musel něco vytvořit. Šlo to ztuha a bylo to pro mě celkem utrpení, nicméně něco jsem odevzdal. A ono se to líbilo Daveovi, recenzentům a snad i čtenářům, takže mě vloni oslovil Dave znova, to už byla jeho třetí kniha a já se zas trápil, ale něco sesmolil. Jinak jsem dřív i dost psával texty pro jiný kapely nebo interprety, de ani to už moc nedělám, chybí mi na to energie.
Co považuješ za dosavadní vrchol, co se týče Nežfaleš?
No já si vždycky myslím, že už na vrcholu jsme a dál už to jít nemůže, ale ono to pak nějak pořád ještě narůstá. Pro mě je to celý vrchol, protože když si vzpomenu na ty úplný začátky, musím se tomu trochu smát, ale dokázali jsme se z tý naivity vyhrabat a někam to dotáhnout. My nejsme kapela přehnanejch ambicí. Rádi hrajem lidem svoje písničky a mám radost z každýho člověka, kterýmu se to líbí. A o to myslím jde. Nesoutěžíme s nikým, jedeme si svojí lajnu a sen, že bychom se někdy mohli živit pouze hudbou, kterej má chvíli asi každej muzikant, nás už opravdu netrápí. Mám velkou radost z naší nový desky a z přibývajících kladných ohlasů od lidí, co už jí slyšeli.
Podle čeho píšeš texty. Jedná o skutečné zážitky? Například song „Ségra“, stalo se ti něco takového?
Tak určitě se mi do textů promítaj i osobní zážitky, ale zrovna tak věci, co někde vyposlechnu a to je třeba zrovna případ „Ségry.“ Já jak chodím často do hospody na pivo sám, páč mám rád po těch koncertech a tak ten svůj klid, tak tam píšu i ty texty, jak už jsem říkal a jak jsem potichu, tak lecos od vedlejších stolů zaslechnu. Jsem takovej nechtěnej tajnej fízl (smích). Jenže ono to prostě nejde přeslechnout, páč ožralej člověk bývá hlučnej a tenkrát právě takhle u vedlejšího stolu dva řešili tohle téma, jak je jeden hotovej ze ségry holky, s kterou chodí a jak už s tamtou je to naprd a jak by chtěl tu druhou. No tak jsem to jen trošku obalil tou omáčkou a bylo to (smich).
Tohle je sice podobná otázka, ale i tak odpověz.. K jaký písničce Nežfaleš nebo jejímu textu máš nejvřelejší vztah? Kterou písničku máš nejraději?
Nevím, jestli se dá takhle vybrat nějaká jedna, momentálně hodně žiju naší novou deskou. Ale jednou už jsem někde jmenoval „Jeden song“ z naší předchozí desky „Ber dokud dávám.“ Mám rád ten text i muziku, dobře se mi naživo zpívá, lidi baví a dá se o ní říct, že je to hit. Jinak nejzásadnější písnička z pohledu, že Nežfaleš někam postrčila, je naše klipovka „Opouštím Paříž.“
Pak se tady někdo ptá.. Radku, nevadí ti, když tě třeba po koncertě otravují fanoušci, chtějí si povídat, nebo tě zvou na panáka?
No tak ona to zas není taková nálož, aby se to nedalo vydržet, nejsem Elvis (smích). Když za mnou po koncertě kdokoli přijde, že se mu to líbilo a prohodíme pár slov, nemám absolutně problém. Někdy je to jen takovej ten dialog typu „Bylo to super – Díky?“, ale kolikrát už jsem se takhle s někým zakecal a bylo to fakt zajímavý. Rád pokecám a i toho panáčka si můžem dát (smích).
A trochu té minulosti.. Jak jsi se vlastně dostal k tomu, že hraješ v kapele? Působil jsi někde před Nežfaleš? Jaký byl tvůj úplně první koncert?
V prváku na střední jsme se sešli v lavici s jedním spolužákem a začli kout, že bychom mohli založit kapelu. Nikdo jsme na nic nehráli a já rezolutně prohlásil, že si nic kupovat nebudu a učit se na to už vůbec ne a že teda budu zpívat a on, že si koupí kytaru. Po čase uměl na španělku G,D,C a možná i A a vznikla kazeta, na které jsme pomocí těchto maximálně 4 akordů zhudebnili asi 40 našich textů a navíc kytara nebyla ani naladěná, protože to ještě neuměl. Dneska bych si to docela rád poslechl, ale bohužel jsem kazetu posléze přemazal deskou Sex Pistols (smích). Naše nadšení, ale ještě přetrvávala, sehnali jsme začínajícího bubeníka a staršího kytaristu a udělali asi 10 opravdovejch písniček a spáchali asi 5 koncertů, z nichž ten uplně první byl u bubeníka doma v činžáku, kde nám hodní sousedé dovolili preludovat. Po čase mě potajmu vyhodili, že prý neumím zpívat a všechny moje texty přetransformovali do ženského rodu, protože si našli zpěvačku, kterou zřejmě někdo z nich chtěl píchat. (smích) Dlouho jim to nevydrželo a rozpadli se. Já už pak za pár měsíců v Modřanech spoluzaložil Nežfaleš a s tou jsme měli první koncert v Řevnicích v salónku místního Grand Hotelu, kde byl tenkrát jedním z čestných hostů i tady mistr Kapitán Kečup. (smích)
A tohle je fakt pěkná otázka nakonec..Jak jsi se dostal k tomu, že děláš pro Kidsandheroes rubriku Scéna?
No je to jeden z nápadů z Kečupovy hlavy. Jak on vždycky něco vymyslí, tak to klukům z Kids and Heroes rozhlásil, že bude dělat takovejhle magazín, oni samozřejmě měli radost a pak mu došlo, že by to sám nestíhal, tak do toho navezl mě (smích). Baví nás to. Za ten téměř rok, co to funguje, jsme udělali myslím dost opravdu zajímavých rozhovorů s lidma, co se pohybujou na český punkový scéně. Chceme to dělat dál, ale jak máme oba svoje dost vytížený kapely, je to časově fakt náročný. No uvidíme, co bude, držte palce.